Poprvé dobrovolníkem v paliativní péči
Jsou to více než tři roky, co můj děda zemřel. Ve středu ho přivezli do nemocnice, kde jsme se dozvěděli, že je v posledním stádiu rakoviny plic. Měli jsem možnost být u jeho lůžka několik hodin před smrtí. V sobotu nad ránem zemřel. Být u toho mi otevřelo oči a srdce. Od té doby ve mě zrálo rozhodnutí se smrti dívat do očí již během života. Minulý týden jsem na svojí cestě udělala další významný krok — jsem dobrovolníkem na paliativní péči v nemocnici v Praze.
Vycházím z práce s velkou časovou rezervou. Hlavně, ať nepřijdu pozdě. Mám trému – podobně, když jsem nastupovala do první práce. Zároveň jsem neuvěřitelně zvědavá a těším se.
Přicházím na oddělení a s úsměvem mě vítá první sestřička. Oddělení je uzamčené, protože jeden z pacientů se rád prochází ven. Vypráví to tak laskavě, pacienty mají upřímně rádi. Potom se stejným úsměvem druhá sestřičky. A vlastně každý, kdo tam pracuje. Všichni jsou usměvaví a vřele mě vítají.
V malé komůrce si beru tričko s nápisem dobrovolník – cítím se důležitě, byť svoji jmenovku zatím ještě nemám. Budu si ji muset zasloužit.
Sestřička mě mile představuje všem kolegům, ukazuje mi, kde v sesterně najdu čaj a kávu. Hlavně, abych se cítila dobře a jako doma. Prochází se mnou celé oddělení – ukazuje mi toalety, všechny místnosti, které po cestě můžu potkat. Informuje mě, že dole mají prima kantýnu a můžu si dát dobrý koláč. Poté mě provádí jednotlivými pokoji a vybraným pacientům – které oni znají daleko lépe a ví, kdo by mohl mít o služby dobrovolníka zákem – mě představuje a nabízí popovídání nebo četbu knihy.
Jen velmi nejistě nahlížím do pokoje. S obavou i respektem pohlížím umírání do očí. Většina pacientů odmítá, tedy koukají na televizi nebo jsou unaveni či ponořeni do sebe, že si povídat s dobrovolníkem není to pravé v danou chvíli. Úplně to chápu.
Po chvíli se na mě štěstí usmálo. Starší pacientka, říkejme ji třeba Janička, končí s jednou návštěvou a sestřička me upozorňuje, že si ráda povídá. Na okamžik to vypadá, že si vlastně já potřebuju povídat více než pacienti.
Usedám k její posteli a první otázka jde přímo na solár. “Tak by mě zajímalo, jaká je Vaše motivace dobrovolníka tady?” Jen nejistě se usměju a řeknu něco, co si už ani nepamatuju. Později jsem o tom přemýšlela a po cestě domů se mi to pro sebe podařilo celkem dobře zformulovat. Mým posláním je naslouchat umírajícím a jsem připravena unést diskusi o smrti, pokud oni sami chtějí.
Janička je věkově mezi mojí mámou a babičkou. Podíváme si o plavání, povídám hodně o sobě (snad doufám, že ji tím zabavím), pomáhám ji s bolavými zády jemnou masáží. Asi po 15 minutách se loučíme, je unavená a chce spát.
Vracím se na sesternu, zatím pro mě není další práce tak trávím čas s ostatními. Povídáme si, co mě na paliativu přivedlo, povídám o svých zkušenostech s umírajícím dědečkem, s babičkou – dlouhodobě umístěnou na LDN. Celou dobou se cítím jako mezi “svými”. Sestřička mě ukazuje knihovničku, kterou mají umístěnou v sesterně a bez obav si tam mohu zapůjčit knihu – všechny se věnují umírání, smrti, doprovázení. Vybírám knihu od Marie Svatošové – Hospice a umění doprovázet.
Ani nevím jak, ale stojím u dalšího pacienta. Pokouším se s ním promluvit pár slov. Sestřička mě doporučila využít vystavené fotografie rodiny, tak se zajímám. Pacient, říkejme mu třeba Jirka, si se mnou ochotně povídá, ale mluví velmi těžce. Těžce dýchá, nerozumím každé slovo, ale snažím se. Nabízím mu vodu nebo pomoc. Chytneme se za ruku a pevně a přátelsky se držíme. Není potřeba slov. Po pár minutách se loučíme, je velmi unavený.
Vracím se zpět na sesternu a domluvili jsme se, že počkám do rozdávání večeře, protože je to vhodný okamžik k bližšímu kontaktu s pacienty. Začínají se rozdávat jídla a mám velký úkol – budu pomáhat s krmením jedné pacienty (říkejme ji třeba Maruška). Je to subtilnější dáma, prakticky se nehýbe, za pomoci řeholní sestry ji polohujeme na jídlo. Mažu toastovým chléb se sýrem. Maruška prakticky nemluví, tak se snažím mluvit já, aby věděla přesně, co dělá. “Maruško, mažu Vám chleba se sýrem, je to žervé, bude moc dobré.””Maruško, mažu krájím vám to na malé kousky, aby se Vám to dobře jedlo.” “Maruško, už jsem u Vás a vrhneme se na to”.
Maruška jen na mě hledí a krmení nám jde dobře. Co dobře – skvěle – protože připravený bryndáček nepotřebujeme. Povídám Marušce mezi sousty, jaký má krásný výhled, chválím.jí krásně červené tváře a hladím ji. Několikrát se usměje, každý úsměv mě zahřeje na srdci. Snad i Marušku. Dojídáme, ještě pár doušků vody, na podání léku si netroufám, tak velmi ochotně pomáhá kolega, který právě vešel.
Je to moje poslední “práce” za ten den, téměř tři hodiny utekly jako voda. Vracím triko s nápisem Dobrovolník, pomyslím si, kdy asi dostanu svoji vlastní cedulku a odcházím. Sestřička mě velmi mile děkuje za můj čas a ptá se, zda mě na začátek moc nepřekvapili. Možná použila jiné slovo, ale v duchu si říkám – vždyť toho unesu daleko více, ten čas tam pro mě byla opravdová radost.
Z nemocnice vycházím do mrazivé zimy a jsem nadšená. Ten pocit – který v ten okamžik neumím pojmenovat – mi říká, že je to přesně to, co jsem hledala. Později po cestě mi dochází, že ten pocit je vlastně obyčejná nezjištná lidská pomoc druhému člověku a smíření se s vlastní smrtelností.