Dobrovolníkem v paliativní péči podruhé — je to jen náhoda?
Dobrovolníkem v paliativní péči podruhé — je to jen náhoda?
První dobrovolničení jsem po počátečních obavách zakončila s nadšením a tohle nadšení mě neopustilo celé dva týdny. Dlouze jsem vyprávěla kolegům o svém zážitku, pro sebe jsem věděla, že jsem hodně překročila svoji komfortní zónu a knihu “Hospice — umění dobrovázet” jsem přečetla za pár dnů. Moje podruhé bylo vlastně ještě důležitější — byla to jen náhoda, že poprvé to bylo tak nadšené nebo je to ten pocit, se kterým budu odcházet pokaždé?
Na směnu přícházím o trochu později než minule, protože podle první (a zatím poslední) zkušenosti to vypadalo tak, že budu více užitečná při rozdávání večeře a pomoci s jídlem, kde se lépe naváže kontakt s pacienty, tak jsem dorazila na třetí odpoledne. Zase velmi přátelské uvítání, některé sestřičky jsem znala od minule, setkala jsem se tam s jednou novou řádovou sestrou, která byla také ke mě velice milá.
V převlíkací místnosti se setkávám s odcházející sestřičkou, která mě minule tak mile provázela celým oddělením. Nadšeně sdílím, jak jsem své zážitky vyprávěla kolegům v práci a rodině a také o tom neuvěřitelném pocitu, že jsem se v sesterně paliativy cítím jako mezi svými. Nezapomenu také zmínit také můj článek o první zkušenosti a sestřička si vyžádala poslání na email. Je to neuvěřitelná žena, která vypráví s nadšením v hlase, jak pracuje paliativě třetím rokem a je to radost. Ještě zmiňuje, že jeden z pacientů, se kterým jsem minule mluvila, zemřel. Dalo se to čekat, byl na tom opravdu špatně. Zprávu přijímám bez emoci, těch pár minut minut přítomnosti mi nedalo možnost navázat citový vztah a myslím, že pro dlouhodobé výkonávání dobrovolnické práce je to i dobře.
Ptám se sester, jak mohu pomoct, ale potřeba mě bude až při jídle, tak zkouším navštívit pacientky, se kterými jsem mluvila minule. Nejdříve jdu za paní Maruškou — až teď mi dochází, proč mě to k ní táhlo více — ale o tom až později — a zdravím jí. Nabízím jí četbu nebo svojí přítomnost, ale nejasně vyjadřuje, co by potřebovala. Poté, když se zkouším zeptat, zda mám přijít později, slyším jasné vyjádření souhlasu. Je to pokrok a mám radost, protože minule jsem si nebyla jistá jedinou informací. Dnes ano.
Pokračuju za paní Janičkou. Minule jsme si povídaly o plavání v bazénu v Podolí. Vitá mě, i když si nejsem jistá, že mě poznala, ale vzpomínám na plavání v Podolí a ví. Slzy se jí koulí po obličeji, je smutná, ale dělá mě místo u ní na posteli. Vypráví o svém trápení na oddělení, střídavě si povídáme o přístupu lékařů i sester, ale někde hluboko je cítit potřeba důstojnosti a lidského zacházení. Chce domů. Říká větu, které zatím nerozumím: “Nedala jsem to”.
O lidské důstojnosti při umírání píše určitě každá kniha, která se umírání věnuje. Jsem tichým posluchačem jejího trápení a přistihnu se, že přemýšlím o tom, abych si hlídala vlastní vyčerpání energie a po půlhodině se pomalu loučím. Na chvíli si ještě povídáme společně s druhou pacientkou na pokoji, která je usměvavá a do hovoru — byť prakticky beze slov — se zapojuje. Dost povídám o sobě a vrcholným tématem, kterým odhaluju vlastní slabost je barvení šedivých vlasů. Obě dámy to neřeší a cítím se blbě, že neumím překročit ten tlak společnosti na upravené (=rozuměj barvené vlasy) a pak se zase cítím blbě, že o takové blbosti mluvím před umírajícími pacientkami.
Vracím se na sesternu a pomalu čekáme na přípravu večeře. Řádová sestra, co jsme se potkaly už minule, se zajímá, jak se mají naši kluci. Moc mě potěšilo, že si je pamatuje. Zvedáme se a jdeme spolu pro jídlo. Myslím, že mě mezi sebe vzali — už i jako parťáka — ukazují mě, jak se připravuje jídlo, kde je co připravené — prostě do mě investují čas. Moc si toho cením.
Mám na starosti pomoct s večeří — říkejme jí třeba Erika. Přicházíme na pokoj a Erika je hodně vyhublá a je prakticky bez vlasů. Dívám se na ní a ten pohled mě neděsí. Někdy mám pocit, že jsem nastavena do autopilota — přijímat vše, jak přichází a funguje to dobře i v tento okamžik. Přicházím k paní Erice, představuji se jménem a vždy se snažím navázat oční kontakt a také se druhého dotknout nebo pohladit. Říkám Erice, že jí jdu pomoct s večeří, že ji teď zvednu a pomůžu ji posadit se, aby se jí dobře jedlo. Snažím se navodit prostředí důvěry a pomoci.
Nemá moc hlad, zvládneme pár soust. Mezi jednotlivými sousty pomáhám s pitím a často se Eriky dotýkám. Široce se na mě usmívá a já na ní. Říká mi, že se hezky usmívám a já její pochvalu opětuji. Držíme se za ruku a dlouze se díváme do očí. A najednou — přichází ten prožitek, který jsem ještě v životě nezažila. Prožívám nekonečný přítomný okamžik a pocit — který jsem uměla pojmenovat až ten den při cestě domů — nepodmíněné lásky k bližnímu. Ten pocit ve mě zůstal celý večer, přemýšlím o tom ještě teď. Zatím to neumím racionálně zpracovat, ale vím, že to chci zažít znovu a často.
A až při psaní článku mi dochází, proč mě to táhlo k Marušce, u které jsem byla jako první. Maruška i Erika se mnou mluvily — beze slov — očima a srdcem. Lidství v syrové podobě, bez líčidel, přetvářky a zbytečných slov.
Ano, není to náhoda, jsem opakovaně nadšená.